Závody —> Rok 2016 —> Jarní 12h MTB „Podlesí Lavky“ — 16. 4. 2016
Po loňské premiéře jsem do letošního ročníku 12hodinovky vstupoval chytřejší o to, jak si rozložit síly, jak často si dávat krátkou pausu nebo jak si to srovnat v hlavě, že mi po 6 hodinách jízdy dalších 6 hodin zbývá. Loni jsem závodil s jednoduchou taktikou: na začátku jet co nejrychleji (ale zároveň trochu šetřit síly) a pak doufat, že to nějak udržím až do konce. Tentokrát jsem se chtěl víc zaměřil na šetření sil, protože před rokem jsem si v druhé půlce závodu prožil docela nehezké chvíle míchající dohromady únavu, bolest, hlaďáka, vyčerpání.
Jenže už v 6 hodin ráno jsem musel plány ostře přehodnotit, na start jsme dorazili akorát na čas a ve chvíli, kdy jsem běžel zaplatit startovné a přebrat číslo, už ostatní vyjížděli na trať. Nakonec jsem vyrážel se ztrátou asi tří minut. Během chvilky jsem sice začal předjíždět celé více než 80členné startovní pole (v prvním kole jsem si vylepšil osobák okruhu na něco málo přes 21 minut), ale k první trojici už jsem se dostat nedokázal. Tam se totiž jezdily časy podobné jako ty moje, a abych se dopředu dotáhl, musel bych se úplně vyšťavit. Takže jsem zhruba po 4 kolech zpomalil na tempo více či méně udržitelné i po následujících 10 hodin. Musím uznat, že Vlasta Veselovský jel už od startu pěknou hranu. Na chvíli jsem měl před sebou ještě v tu chvíli třetího Patrika Bartíka, který se ho zřejmě snažil stíhat, ale právě na tohle vysoké tempo možná nakonec doplatil. Po dvou hodinách jsem se tedy v hlavě srovnával s tím, že jsem úplně mimo boj o první tři příčky celkového pořadí a že s každým kolem nabírám další dvě minuty ztráty. Ztracené 3 minuty na startu se teď jevily už jen jako maličkost.
Loni jsem se po celou dobu závodu do sebe snažil tlačit tyčinky, ale jednu jsem do sebe cpal obvykle i několik kol (třeba hodinu). Letos jsem si nakoupil spoustu balení ovocných přesnídávek, které se dají jíst stejně jako gely. Každé kolo jsem do sebe něco dostal, takže s hladem tentokrát nebyl žádný problém. Jenže už po dvou a půl hodinách mi začalo docházet, hrozně bolely nohy a začal jsem přemýšlet, jestli to vůbec dojedu, pokud se tohle děje jen po čtvrtině závodu. Nakonec mi pomohla první zastávka (cca po 3 hodinách), kdy jsem zhltnul pár soust z loni osvědčené žemlovky a zapil to pivem. Pivo mi (a nejen mně) pomáhalo dost intenzivně během celého závodu. Pořádně srovnat chutně po několikahodinovém pití přeslazených ionťáků nebylo od věci.
Od třetí hodiny závodu jsem přestal řešit pořadí, protože už se to tak zamíchalo, že bylo těžké nějak odvodit, na jakém místě vlastně jedu. Cílem tedy bylo hlavně dojet. Jezdil jsem časy kolem 25 minut na kolo a překvapivě rychle to utíkalo. Loni jsem odpočítával počet hodin do konce závodu, což bylo pro hlavu smrtící. Teď jsem se soustředil jen na dané kolo, které jedu, a bral jsem jedno za druhým, jak přicházela. Maximálně jsem si plánoval, že po dvou kolech zastavím. Občas mě někdo dojel ve stoupání z Lelekovic, tak jsem se hecnul a jel taky rychle nebo mu i odjel. V takovém případě jsem ale stejně vždycky nahoře víceméně čekal, protože následující sjezd byl na bočním větru, a tam mi to moc nejelo, takže pokud to šlo, šel jsem někomu do háku.
Hodiny ubíhaly jak na běžícím páse, další krátké zastávky jsem měl zhruba v 11, ve 13, v 15 a v 17 hodin. Loni jsem se snažil zastavovat co nejméně (poprvé až po 4 hodinách), ale to se pak projevilo nejen na mé energii, ale i na délce zastávek, kdy jsem jednou stál i 10 minut. Letos to bylo maximálně kolem 5 minut. Uprostřed závodu jsem jen chvílemi myslel na to, že jsem teprve v půlce. Nohy mě nakonec přestaly bolet, a já tak jezdil jen víceméně strojově jedno kolo za druhým. Čas jsem se obvykle snažil dohnat odvážnější jízdou ve sjezdu do Podlesí, kde byla lesní cesta vymletá od vody a bylo potřeba přesně trefit stopu, jinak bych se klouzal po zadku po bahně. Ale řekněme si na rovinu - po několika hodinách už mě opustilo snažení se o co nejaerodynamičtější a nejsjezdovější pozici na kole. Naděje na výhru jsem už zahodil, Vlasta Veselovský mě kolem poledne předjel o kolo.
Občas jsem předjížděl kluka ve věku cca 10-12 let, který v kopci pěkně dával i mnohem starším závodníkům. A sjezd v lese zvládal na jedničku s hvězdičkou. Já bych se na tom jeho kole asi přerazil, on neměl zábrany. Nakonec zvládl objet 15 kol, což by mělo být kolem 140 km!
Později odpoledne už to vypadalo, že bych měl jet na 4. místě celkově, což vycházelo aspoň na 3. místo v kategorii. Problémy jsem měl až kolem 17. hodiny, kdy mě začaly trochu chytat křeče do stehna a najednou mi totálně seklo - nohy přestaly šlapat a musel jsem udělat ještě dodatečnou minutovou zastávku pro hořčík. Naštěstí se všechno spravilo a chvíli po půl šesté jsem už ani nenajížděl do dalšího kola. Nikoho bych nedohnal a nikdo už nemohl dohnat mě. Původně jsem měl v plánu zajet 27 kol - o jedno víc než loni, ale zbývalo jen 26 minut do konce a neměl jsem jistotu, že bych to stihl dojet.
Výsledkem je tedy stejný počet kol jako před rokem - 26. Potřeboval jsem na ně ale o 3 minuty méně času podle časomíry; a reálně vzhledem k pozdějšímu startu jsem byl o 6 minut rychlejší. Skončil jsem na 4. místě v absolutním pořadí a na 3. místě v kategorii. A celkový dojem byl tentokrát mnohem lepší, ale to bylo hlavně dáno tím, že už jsem věděl, do čeho jdu. Nakonec je i dobře, že jsem odstartoval o něco později, jinak bych se totiž snažil držet tempo s čelem závodu, a to bych pak možná ve výsledku skončil ještě hůř.
Samozřejmě na mém výkonu podpůrný karavan přítelkyně Peti a jejího taťky. A ještě jedna zajímavá věc - loni i letos jsem měl ještě dva dny pozávodě alergii na cukr a na cokoliv pálivého - oteklo mu hned patro, fungovalo na to okamžité zapíjení pivem - zajímavá nemoc!
| Místo: | Kuřim |
|---|---|
| Pozice v kategorii: | 3 |
| Pozice absolutně: | 4 |
| Vzdálenost: | 241.8 km |
| Web: | http://x-sports.cz/kalendar-akci/8-jarni-12h-mtb-podlesi-lavky.html |
| Výsledky: | http://championchip.cz/akce/2016041610 |